Je jednoduché Miley Cyrus označit za ukázkový příklad pádu dětské hvězdičky. Nabízí nám k tomu všechny předpoklady. Na veřejnosti propaguje lehké drogy. Vyznává oblečený-neoblečený styl. Až příliš moc dává najevo, že je už nějaký rok sexuálně aktivní. Vůbec v první řadě nemyslí na zastydlé fandy svých dřívějších performancí a konzervativní americké rodiče, pro něž je banalitou mít v šuplíku schovanou zbraň, ale opovažte se na jejich dítko vystrčit ženskou bradavku! (Jak se správně chovat v zábavním průmyslu coby bývalá child star by vám ostatně mohly vyprávět hlavně příslušnice ženského pohlaví.)

Dějiny pop music už znají spoustu podobných padlých hrdinů a teoreticky nebylo důvodu, proč do jedné z jejich temnějších kapitol nezařadit i Hannah Montanu. Nadpis: Zoufalá oběť kombinátu Disney, která je pro zviditelnění ochotná všeho. Bez debat. Co když je ale celý kámen úrazu jenom ve střetu našich očekávání s realitou? Co když Miley Cyrus vůbec není tou, jíž přeskočilo, a jenom my ji zarputile odmítáme uznat jako svobodnou - třebaže poněkud svébytnější - osobnost? Její momentální vystupování na veřejnosti je zkrátka diametrálně odlišné od původní představy odrostlé teenagerky, která v rádiích jen slabě konkuruje Britney Spears, sem tam plní bulvární plátky zprávami o nové známosti a u Jimmmyho Fallona ob rok vzpomíná, jaké to bylo žúžo hrát Montanu a na požádání předvede nějaký skeč.

Zkusme ale zapomenout na všechnu senzacechtivou omáčku okolo a zaměřme se čistě na hudební složku. Už dva roky staré "Bangerz" překvapilo materiálem, který interpretce udělal jasné místo v silném ženském mainstreamu. Kdyby kráčela ve stejných šlépějích jako její kolegyně, na natáčení následující desky by si pozvala nabušený tým velkých producentských jmen, labelu by dala zelenou pro obří promo kampaň a nešetřila by ani nákladnou video prezentací. To zní jako logické kroky a přesně ty by asi udělala, kdyby byla pořád tou loutkovou panenkou, za níž ji velká část lidí stále má. Cyrus se ale rozhodla pro úplně jinou taktiku, v jejím ranku takřka revoluční.

První reference o její spolupráci s The Flaming Lips se začaly objevovat v loňském srpnu. O rok později údajné zdroje z blízkého okolí zpěvačky daly do oběhu informace, jak by nové skladby mohly znít. 30. srpna byla pak pátá řadovka "Miley Cyrus And Her Dead Petz" hozena k bezplatnému streamu na Soundcloud. Bez předchozích varování, s třiadvaceti novými songy v tracklistu, tedy počtem, který by lehko zlámal vaz i jiným přeborníkům. Už po prvních tónech je ale zjevné, že Miley novinku sotva skládala pro sklízení ovací.

V podobném duchu jako se třeba vyjádřil autor (negativní) recenze amerického SPIN, dalo by se říct, že muzikantka spáchala uměleckou sebevraždu. Nejenom že změnila stylové zaměření, respektive se místo něj propůjčila naprostému žánrovému chaosu, všechno nadto udělala v rámci jakési volnomyšlenkářské experimentální session. Jako by se autoři chytali každého nápadu, který jim v drogovém rauši přiletěl shůry, a přetavili jej do podoby písničky. Cool je pojmenovat píseň "I'm So Drunk", cool je složit song o mrtvé rybičce, cool je napsat text, jemuž vévodí dvojsloví "fucked up". Kousky, které nejvíc připomínají starou Miley, jsou jí pořád několik dimenzí vzdálené. Věci v jádru nosící hitový potenciál by v éteru nejspíš naprosto propadly. Proč tedy dávat albu vůbec šanci, mohlo by vás napadnout.

Třebaže se zdá, že Cyrus si s Coynem a spol. ve studiu opravdu jenom dali lajnu kvalitního zboží a pustili se do tvoření nemálo blízkého alchymii, tyhle halucinogenní pokusy mají nečekaně pozitivní reakce. "Dooo It!" muselo být jednoznačné heslo, když se tahle - na první pohled - nesourodá parta pustila do skládání. Popový hybrid plný povykování Shii LaBeoufa vám poprvé, ale rozhodně ne naposledy připomene nově nabytou filozofii Miley - tráva, volnost, mír a naprostý I don't give a fuck postoj. A špetka sprosťáren navíc. Protože tabu je výraz ze slovníku jiných hudebníků, příděl nešizené otevřenosti na vás během poslechu ještě na několika místech číhá.

"Bang Me Box" není jenom podmanivá basa a atmosféra zakouřeného klubu někdy na konci sedmdesátých let, ale také necenzurovaná óda na lesbický sex. Útlocitného posluchače nešetří ani galaktické hudební porno "Milky Milky Milk" nebo "BB Talk", osobité vyznání lásky novou a pořádně přisprostlou verzí Cyrus. Na jiných částech nahrávky - a to vlastně na drtivé většině - se Miley ale vážně zamýšlí, strachuje, dojímá i ironicky komentuje dnešní společnost. Za explicitním obsahem, srandičkami a pozlátky nejenom z coveru se skrývá i hlubší sdělení.

Rocková balada "Karen Don't Be Sad", smutně zasněný duet s Ariel Pink "Tiger Dreams", éterická "Something About Space Dude", zpívaná snad přímo u táborového ohně do nekonečných hlubin noci - interpretka nechala všechnu plytkost tvorby minulé za sebou a předvádí se jako působivý indie rocker. Ta stejná osoba, která kdysi dávala ruce nahoru na důkaz, že je jí to jedno, svůj hlas nyní svěřila ponuře se táhnoucí "Cyrus Skies". Její vzkaz jako by byl určen právě jejímu staršímu já: "Jo, byla jsem naživu, ale byla jsem lhář."

Výhodou tvůrčího přetlaku je, že mezi třiadvaceti skladbami si musí skoro každý vybrat několik oblíbených a ty by svým počtem stačily na regulérní elpíčko. Starší příznivci budou snad aspoň lehce uspokojení kovovými syntezátory space diska "1 Sun", sentimentalisté si popláčou u "Pablow The Blowfish" (a cynici se budou divit, jak moc s nimi může příběh o mrtvé rybce zamávat). Nejspíš šťastnou konstelací hvězd během skládání funguje i meditativní "Miley Tibetan Bowlzzz" či prostoduchý "Twinkle Song" o snu s Davidem Bowiem. Když budete mít s touhle bizarní psychedelickou směsicí trpělivost, odměnou vám bude netradiční hudební zážitek.

Je to vlastně taková opačná evoluce. Zatímco jiní opouštějí své domovské žánry a vrhají se do náručí komfortního popového mainstreamu, Miley Cyrus zahazuje všechno, co se jí za minulé roky podařilo vybudovat, a vydává alternativní kolekci s takřka nulovými šancemi na úspěch u masového posluchačstva. Zatímco jiní na špici dnešní velké scény bojují o každý dolar a svá alba nedávají ani k částečně hrazenému poslechu na Spotify, Miley Cyrus dva roky usilovné práce zveřejňuje jen tak, jako bezplatný stream na Soundcloudu. Může si to ostatně dovolit, vyděláno má do konce života. Co jí ale asi stále chybí, je vaše uznání. Od nás ho touto recenzí jednoznačně dostává.